Bylo jednou v Montreálu

Tři miliony obyvatel (cca), dva osamocené světy, jedna královská hora uprostřed, nula center, teď....
Čím safra začít je-li řeč o Montreálu? Snad, že je to architektonické smetiště, že domy jsou tu poházené bez ladu a skladu-vedle americké mrakodrapové pýchy, evropsky laděné quebecké dělnické slepidomky, vedle frankofonních slepidomků anglofonní, vedle chudoby, odpadků poházených po ulicích, neupravených silnic, velkoobchody, butyky, restaurace všech tříd..všudypřítomné rojení..není jedno centrum, ale tisíce..poněkud nezvyklé na česká města skoro po vymření, kde jedinou jistotou jsou hlavní náměstí( neplatí pro Prahu). Prostě velkoměsto se vším všudy. A ačkoli tu není náměstí hlavní jsou tu jakási shromaždiště pro onu a onu skupinu. Jako třeba park Opilých indiánů, kteří tu vysedávají držíce petflašky od minerálních vod plněné pěnivým mokem, snažíče se tak obkroužit zákon, který zakazuje popíjet na ulici. Nebo náměstí Jacqua Cartiera, na kterém v divokém vzletu se pokouší umělci všeho druhu vykouzlit pár drobásků (Např. divdelní představení lákavé pro psychouše, ve kterém se mladičký quebečan střídvě mluvící anglicky a frnacouzsky pokouší dostat ze svěrací kazajky, což náležitě obohacuje různými exhibicionistickými manýru typu kolenového klečení před sličnými (i nesličnými) slečnami či breku do šatiček postarší anglické turistky). Nebo čínské tržiště, kde vzdychají američtí turisti nad levnými výrobky a šikmoocí quebečané nad nudou dnešního dne. Nebo ulice Ste Catherine, kde se potulují do sebe zavěšené páry stejného pohlaví. V pomyslném centru center, tzv.downtownu pak se to hemží vskutku velkoměstskou bezdomoveckou smetánkou: alkoholiky, mladičkými anarchisty a cestovateli, potulnými rodinami prosícími o peníze, obvykle z pomoci ne příliš kreativních cedulí(texty typu: jsem na ulici, mám hlad, dejte mi najíst), ale i vtipnějších záležitostí jako zavěšených kelímků na prutu pro výlov tolik potřebných mincí...bzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzzz Montreál je prostě úl lidí zážitků a bez zastávky. I na zdánlivě nudných ulicích se ukrývaj samotáři vrhající se do různých aktivit typu ukrst kolo, z pomoci závratného pocit n houpačce vymyslet novou teorii vesmíru. A pak je tu ta historie týkající se dvou samot, značící oddělenost anglické části od frankofonní. A frankofonie dává anglofónii svůj patriotismus pěkně sežrat ve formě všudypřítomných odkazů na patrioty z roku 1837 a francoužštiny jako životní nutnosti. Dalo by se říci, že anglofonní část je v této věci méně radikální, zapomeneme-li na generaci čtyřicátníků a starší, kteří namluví ani sbla francouzsky. Jenže pak je tu ten případ vlajek, ve frankofonní části samozřejmě visí quebecké, na docela slušném množství balkónků, na oficiálních místech jsou ale tyto svérazy utnuty přidruženou kanadskou vlajkou a v zákmitu anglicko-irsko-skotkou...bzzzzzzzzz..skutečný roj národností, představí-li si člověk i jisté nepokoje mezi skoty a angličany...bzzzzzzzzzzzzzzzzzzz...tkže tři dva jedna...leeeeeeeeeeeeeeeeeeeeet do Horyreálu