dimanche 1 février 2009

HiSTORKY ZDRAVOTNICKÉ MONTRÉALSKÉ AMERICKÉ






Píše se rok 1992 a jak se tak stává, jedno děcko si zlomilo ruku. Tedy ruka je plácačka, naštěstí po bolesti ani tucha. A hned míříme do ředitelny. Skrz tisíce chodeb toho největšího školského zařízení ve světě. Míjíme neznámé tváře. Míchaná vejce. Šikmooký, latinos, černooký, blonďtý, černý. Škola má svá pravidla. Nejprve dítě odvedete do ředitelny za lidma, o kterých nemáte ani ponětí, že tady na škole existují. Následně zavoláte rodiče, které vyberete se ze seznamu. Čekáte. Náhle přichází rodiče, dítě se tváří zaraženě jako by ty rodiče neznalo. Že by postramatická reakce na ještě blízký akcident? Kdepak jde jen to o, že tohle jsou cizí rodiče jiného dítěte obdobného jména. Tak tedy znovu…Opět čekáte na chodbě. Z počátečních ustrašených obličejů mizí strach vy si hrajete s postiženou končetinou. Klika cvakne a rodiče míří do dvěří. Supr! A teď další část onoho životního hardcoru.

Tož teď už by se mohl problém urychlit. Hodíte tedy dítě na nejbližší ambulaci. Dítě nevzdychá. Krev neteče. Spíš se tváří vykuleně. Proč mu tedy neříct, že zatím tedy není dospělý a měl by si tedy najít dětskou ambulanci.

Čas letí..ruka otéká. Přicházíte konečně do správné nemocnice. Triage. Prozkoumáte dítě od hlavy k patě, pohrajete si s jeho ručkou a pak se tak inteligentně zeptáte dítěte. CO ho tedy bolí a co tu vlastně dělá. Prý zlomená ruka a která? Aha, tamta jak sem si s ní hrála. Ok! Vše zapsáno. Teplota, tlak změřen. Povinnost skončena. Dítě může být hozeno do dalších rukou. Recepce! Ano, přece nemůžete někoho přijmout jen tak. Musítě mít jeho adresu. Jméno. Číslo bankovního účtu a podpis, že žalovat vás bude jen v Montreálu. Viva korupce! Jupii burokratická část skončena můžete si počkat konečně, co na to všechno řekne doktor. Jedna hodina. Druhá hodina . Třetí. Sedmá. Vaše jméno slabě zarachotí z reproduktoru. Hm..

Cože to máte s tou rukou? Povídám už po třetí je zlomená..Hm to by měla jít do dlahy. Křup. Plác. Tak se mějte. Vycházíte ze dveří s tou novou bělostnou obtíží. Venku je tma. Je tedy příběhu konec?Jak se starat o sádru? Kdy bude sundána? Co bude následovat? Teorve teď přichází otázky na doktorův dotaz, jestli jsou nějaké otázky…teprve teĎ

Píše se rok 2004. Máte nějaké základy z medicíny, jelikož jste ošetřovatelka v nemocnici. Znáte tuberkulou, spalničky, černý kašel, neštovice. Znáte je jako také rarašky, kteří si vás odnáší do pekla za nepořádek, za nedostatečný množství náštěv u doktora. A nedostatečné pokání. Jak řád ječí! Očkovat!! Platí pro akždou ošetřovatelku. Tak se do toho pustíte. První očkování proběhne v klidu. Při druhém to ani nepíchne. Při třetím se vám na paži objeví taký pahorek golgotský, jako by poněm kráčel Kristus sám. Prý tuberkolóza. Jak řád káže, že třeba sejmout pacientovi ňákou tu krev. Udělat testy. Pak mu dát do rukou recept an ty nejsilnější léky, které existují. Vzhledem k věřejné bezpečnosti mu loučíčí se pravačkou vtisknout do ruku roušku a upozornit, že ostatních lidí se nemá dotýkat. Tuhle krásnou bílou věc mít na puse a PAPAPA. Tak jdete do lékarny.Vemzte si ty humusy. Ládujete se jimi. A v uších máte lékárnickou modlitbičku, že prý se s tim nemají jíst bannány, hovězí, pít víno..Jenže s tímhle nemáte víc chuť vůbec něco jíst. Tohle vás ukolébá do zombijského stavu. Rouška visící na dveřích je vám dostatečným zákaz vycházet ven. Co kdyby to dostal někdo jiný? V noci se probouzíte zpocená a kašlem, který rachotí celou ulicí a vyvolává zemětřesení. A tak ste střídavě zombí a střídavě tektonická oblast. Zombí. Tektonická oblast. Až jednoho dne zajdete za doktorem, že už to nejde a on s úsměvem řekne..tak tuberkoloza to slečno není. Můžete jít s pánem bohem domů a ty léky zahodit. Tak tuberkolóza to není, ale proč jste tři dny strávila ve vulkanickém blouznění?

Píše se rok 2009. Ste turista. A procházíte se od jednoho doktora k druhému. Házíce zlaťáky po zemi. Protože váš ošuntělý oděv jasně napovídá o vaší finanční krizi. Ste turista a nikdo nemá péči, že nemáte žádného praktického doktora v pozadí. Žádné potuchy o zdějších zdravotnických radostech. První návštěva je na soukromé klinice určené pro turisty. Po dvouhodinovém čekání si dáte menší pokec s latinským sexi doktůrkem, v růžové košili a stetoskopu ledabyle hozeném na krku. Říkáte si vyvrknutý kotník. Ptáte se co to dá, ale přesto vám v hlavě visí jen ten vtípek tohle je vyvrknutý kotník. V lékarně vás zkásou za berle, za obvaz a za ten medicínský sex , ze kterého se zrodila pozvánka na radiologii…a prý, že tohle je naposled. A na radiologii zase platíte, abyste se mohli podívat na krásně zlomenou nožku. A prochází triage. Mlčky. Vaše otázky se rozprsknou na stěně..prý musíte vyčkat na ty z burokratického. Tam vás taky sejmou. Administrativně. Prý musíte počkat. BOlí nebolí krev teče neteče. Sedum hodin skvostného čekání, zatím co před očima vám probíhá celé dějství poškozeného života. Na chodbě vidíte chlapíka kráčejícího sem a tam. V očividných boletech. Klekajícího na kolena. V zápětí na paty. Na břicho. Všechny možné jogínské pozice v jediné minutě. Vedle vás zní symfonie kuřáckého kašle. S občasným zasípáním a eeeeeeeh. UUUUUUuh. Jao by už už..to vzdušné Jsem mělo každou chvíli odlétnout. Mrkáte na sebe s ostatníma slečnama, které své nepotřebné nešikovné nohy odkládají na vedlejší sedačku. Mrkáte na objetí milenců před vámi. Chcete taky někoho obejmout. Díváte se do zelených očí zrzky, která ležíce se sotva znatelným hláskem druhému lehárovi vypráví vtipky ohledně zdejších zdravotnickýcn procedur. Usmívá se. Vzápětí jí ale steká slaný potůček po tvářích. Vedle ženstina s nateklým okem, si dělá srandu ze své jednosmyslovosti. Střídavě háže své vtipné příze ve fránině a pak v ájině jako by se nechumelilo. Do uší vám tečou potoky angličtina a pak zase frániny. Blíží se devátá hodina. Konečně ta hodina, ve které se ocitáte ve skutečné ambulanci. Míjíte jednoho doktora, který vám řekne je to zlomené. Co už víte, musíte vidět specialistu. Druhý vám řekne, je to zlomené musíte na operaci. Dají vám sádru. Jsou na to dva mladá doktorka a medik na vyučenou, který neumí ani slvo francouzsky. Všichni jsou překvapení, když jim řeknete, že preferujete fráninu. A hází ruce za záda, že to frantícké žouželení jim moc nejde.Mladá doktorka hodí jen tak lehce, jestli nemám otázky. Proč budu operovaná? A jestli nejsou další s výrazem, že docela špěchá. A vlastně vy najednou taky spěcháte. Už víte, o co jde takže zlomené , bude operace…Malý infantilní červotoč vám kňč v břiše: Já chci domů! Řeknete tedy, že už nemáte víc otázek. A doktoři jako mávnutím kouzelného proutku zmizí a teď babo raĎ. Komu mám za tohle zapaltit. Jak to bude s pojištěním. Na chodbě vás odchytne první anglofouní doktor. Vrazí vám do ruky nějaké papíry a prej Čau. Hmm, lékařská zpráva. Nemotorně s berlema se ho snažíte odchytit. Komu to mám zaplatit? Prý to zaplatí imigrační..Tak tedy! Já chci domů…Usínáte s tou podivnou informací vpalici, že teď máte na noze sádru a že tu bude nějaká operace…Trrrrr! Kolem jedné hodiny vám volá hysterická žena z nemocnice. Anglicky na vás sviští blesky. Kroupy. Sarančata. Okamžiě, že musíte zapltatit všechny poplatky, že žádné imigrační to za vás platit nebude. Okamžitě. V polospánku se snažíte uklidnit a vysoukat ze sebe pár slov typu, že zapltatím, ale počkejte..ještě chvilku. Hlavou vám bleskne nemotorná cesta z nemocnice. Ve sněhu a na ledu. Jak si se samozřejmostí zkušeného oberlence hodíte šipku, jak ste zachráněna taxikářem, který kvůli vám zastaví uprostřed silnice v plném provozu, aby vám pomohl dostat se na nohy. Před vámi stojí všechny ty dveře s nápis Tirer-Pousser. A jejich přeměna v zakleté brány. Kde se vzal takovýhle zdravotnický systém? Je to nedostatkem peněz? Vzdělání? Komunikace? Dá se stím něco dělat?