vendredi 24 juillet 2009
Zonglerie-FrancoManie-DETIcky a JINE RIKANKY PRED SPANIM
V psychologii tomu říkáme vzpomínky na trauma..flaashbacky, kdy se mne znovu a znovu dotýkají pohledy dětí, slova vedoucích a bretoňský vlhký vítr, který občas do Dervalu zavanul. Dříve, když jsem byla malá, rozvíjeli jsme s bráchou a ségrou takové prapodivné debaty a padala slova i na téma paralelních vesmírů. Představovala jsem si v tu chvíli planetu zemi jako drobek na stole obrů, kteří zase žili v drobku na stole jiných obrů až do nekonečna. Nikdy mne však nenapadlo myslet na to, že sousedé mohou být jedním z těch paralelních světů. Žijeme blízko sebe, dnes už v jedné říši a přesto je Francie mnoha lidem ještě vzdálenější než Měsíc na obloze. Snad i mne samotné. Že jsme si jeden pro druhého drobkem na stole. Jeden ví, že je z bagety a ten druhý, že je ze Samotové revoluce. Jen se mne sem tam dotýkají takové ty zvláštní flashbacky pro psychology náznaky traumatu, pro mne náznaky, že se mis talo cosi, co se dotklo celého mého těla nejen mozku a že tedy skutečně žiju a nebloumám po obloze.
Třásk! A je to tu! Je to kudrnatá Jéhanne sedící v autě vypadající jako malá holčička, lítající v oblacích jako puberťačka, opřená o systém a sled postupů jako již znalá dáma. Směje se, že ji v Kanadě měli rádi, protože byla přece tou malou Francouzskou. Se svými 155cm je skutečně malinkatá. Dováží mne ke svému kamarádovi ze střední. Ten zas překračuje veškerou frantíckou realitu, jelikož je tak třimetry vysoký a v očích se mu lesknou modré diamanty. Jeho mamka je ŠVÉDKA. Že by zas jedna ze snivých emigrantek? Pokoj od Alana zdobí obláčky marihaunového dýmu a taky tamtamy, africké masky a spousta časopisů a knih dotýkajících se africké problematiky. Probouzí to ve mne tu vzdálenou francouzskou realitu, která se potýká se svými územími neúzemími na západním pobřeží Afriky a v Maghrebu. Blesk! A je tu film Nenávist vyprávějící o světě arabských zajíčků na periferii snad Paříže. Z opičí samčí ješitnosti si pořídí jeden z nich zbraň, se kterou omylem zabije svého přítele i sám sebe. Tohle je francouzská Afrika. Svíííííííííst! Afrika je i vážný sbo o nošení hábitů. Vyhrocený do konfliktu arabské muslimské ženy, která se chtěla koupat v šatech a teď se soudí s bazénem, že jí to bylo zakázáno. A svoboda? A co fotky šátků na občance? Budu si moc jako Češka nechtějící čučet na svůj bledý ksicht nechat fotit jen ruce, protože ctím estetiku a příjde mi to více poetické a blíže Bohu mít na občance ruce..Přeháním, ale Francie se potýká s Afrikou. Pozvala si některé z nich jako pomocnou pracovní sílu, jako služebnictvo..a zapomněla, že kromě pravidel trhu jsou na světě i jiné způsoby. Ne že by Afrika ve Francii byla na každém kroku, Enora, jedna z mála Bretoněk, které navštívily tu naší okrajovou část EU, mi říkala, že jich je nejvíce v Marseille a samozřejmě Paříži, ale stejně..jak moc se Afika dotýká každodenního života Čechů a Moravanů asi jen tak špetkovitě
švum! A tak mne Alan dává ty frantícké zdrávasy na tvář. Brzo chápu, že tradice je tradice i v umělecké svobodomyslné Francii. Protože z tváře na tvář. To je jen pro holky. Chlapy si podávaj pravačku. Čouděj žváro a kecaj o autech, o nedávných kalbách. Přijedou ve svém veteránském bouráku jen na skok, aby mohli vykonat ten stisk ruky a kulišácky na sebe mrknout. I přes tenhle obrázek konverzace mezi námi docela pěkně kyne a bobtná. Až mizí v posledním soustě žongléřského frantíckého třešňového koláče.
křup!Ležím na polonafouklé posteli švédské načky (že by ikea?) a vedle mne leží křehoučká Belgičanky Amandine. Má sladkých 20 let. A tuhle komůrku pro služky. Moderní doba tyhle děvčice přejmenovala na au pair. Pracují pro bohaté Pařížany žijící v centru Paříže u Invalidovny, kteří v tom nadbytku času nemají kousek pro své dítě, za to mají pidimístnosti pro nájemníky a služebnictvo. Studuje etnologii. Francouzská realita chudých a bohatých..věčného sporu, který ještě není vyhořelý komunistickým poupětovým plamenem. K věčeři si dáváme palačinky mixlé s belgickým pivem. Hraje pár songů na kytaru. Bezprostředně se dělí o posledních pár pivek ze své poslední kalby. V budoucnu na ní čeká velký byt s novým spolubydlcím. oddělenou koupelnou a kuchyní. Žádný záchod na petlici u zadního vchodu pro služebnictvo. (Vcházíte do něj tak, že projdete majestátním zrcadlovým vchodem pro pány a pak žbluňk náhle se ocitnete v zadní skryté šedé pidi části pro služebnictvo.)Žádná pofidérní sprcha. Ani čínský spolubydlící se skrývající se přítelkyní. A taky nejistota trvaléých financí na nájem, tady nejsou žádní rodiče, jen tyhle dvě ruce a tahle copatá hlava.
Třesk!Poslední vzpomínka slepená do jednoho obřího karamelu..je tu 40 frantíckých dětí..a všechny ty děti se hemží, pláčí, smějí..je to energická bomba, jak s karamely tak bývá..jsou v tom i spoluinstrktoři a naše šéf-instruktorka od dva roky mladší holka, co však v sobě nese už jistou důstojnost..směje..a křičí Delirez-vous! v překladu to znamená ujet si totálně..není tohle nejhezzčí tip zaměstnání, kde po vás váš zaměstnavatel chce vše a zejména to šílené, nezkrocené:-)? a pak je tu ostřílená Maud, představitelka takové té otevřenné frantické kultury kouřící slušně cigarety a hrají si s dětmi s takovou vyspělou grácií, Émilie: snivá, krásně lidská..toužící po ještě větším veplutí do říše fantazie, Nico-poulející očkama, pomrkávající, přísná a schopná Annaelle, bojovnice Sarah(představte si polohluchá a pracuje s dětmi-kolika překážkám, černým kletbám musela za celý život čelit a nevzdala se a je v tom dobrá), jemná a ohleduplná Lucie(jejíž sociální já řízeno rozumem faká na 100%), čarodějný zakamuflovaný Julien, bláznivá věčně kdesi jinde Camille, svérázná Apo, dětsky hravý Mathieu, moje instruktorský diva Eva(která je, jak se nakonec zjistím, také vylouplá z dvojčat)..je tu zběsilá jízda TGV, které i přes svou modernost je asi stolet za opicemi za dobrými českými kupéčky..děti na které Cindy křicí loulou neboli lulánkové dle Kulíka, Dulíka a lulíka ze strýce skryblíka..nekonečná jidelní činnost skládající se s tísíce hodů..nadšené děti..děti počůrané..děti brečící..ulitlé v jiném vesmíru jako třeba byla Fabiola..a další várka dětí, ve kterých je sourozenecké bratrské a bratránskovské duo, které jen tak vzdychá nd vším neustále jim chybí rodiče-rodina je silně katolická..rozmazlené holčičky oblečené podel poslední módy..kluci s najetými sexuálními tendencemi..i pubertálními..pláčící kluci..děti s ohromnými majetkem, který je vzdaluje od ostatních..je tu celá Francie, podoba současných dětí a překážky, které jim v zájmu"pro jejich dobro" kladou jejich dospělí..tyhle tábory patří mezi ty drahé, pro bohaté děti..je to ta vrstva, kde nás toho příliš moc vzdaluje od nás samých, kde jsou nepřiměřená očekávání a kde se snadno vzdalujeme od druhých..a je tu i jednoduchost setkání dvou lidských bytostí, kde stačí jen si všimnout
A je tu bouře..tok kapek, které se derou z mých očí. Řeka sentimentálních vzpomínek, která mou lodičku zanáší do zcela jiných myšlenek.
mardi 26 mai 2009
FOTOalBUM Z Pařízškých DORTÍČKŮ
Pavlínina(druhá sada), Jozefova(první sada básní) a Marka-Ondřejova (náš prvotřídní fotograf, nomé aussi Marc André) cesta do města básníků, malířů, absintu (haha dávno tomu jest!), smradlavých sýrů, vína, hřbitovů aj.
Poláže z Kaříže
Pája de Peirac
Už stojí na Prahu Paříže
Výraz vítěze před během
Vítězství lehce unaveného
Autobusovými lístky mává
(to ještě neví, že je ztratí!)
A křepčí Jako roztleskávačka
V očích radost okamžiku
Žluté koráby busů
V pozadí
Kamenná hladina nádraží
Přijímá její teplo
…
Ruka dvojčete
Přechází ve žlutou stěnou
Chladnou a hladkou
Pole žlutých květů se otevírá
Zlatá řeka se vylévá z břehů
Kření se
Co čeká od Paříže, ode mne,
Co čeká?
Vrtí boky a víří vzduch
Jak vysílač signálů
Máte naladěno přížané ?
Ve vzduchu touha nic nevážit
nic
….
Mladé, ještě zelené dívky
Se zlatými podnosy na hlavách
Nabízejí nebi francouzský sýr
Z mléka pylu
…
Chtěl bych být tvé dvojče
Či trojče či paterče
Či či!
Víno dozraje
Vinobraním se bráním zatím
Trojče je trojský kůň v míru
Z trojích úst se rojí trojčení trojí
Jen trojči s ním !
Jak trojí mim mimin
…
Kladu opatrně
Taneční krok
Kolem totemu tvých vůní
Klika od flašinetu tvého jazyka
Sotva lepí kávou a čokokvítím
Jsem cizincem ve tvé zemi?
Tak jako měsíc chová světlo
Cizích sluncí?
…
Celý svět je žalář
Jen v oáze Paříže prší svoboda
a chrastí v okapech jako drobky od baget
Hlavní chod-horký brambor svobody
přehazujeme z ruky do ruky
Tak sálá žárem-nikdo jej nestiskne v dlani
Poslední útočiště pro
Vyhnané sirotky snů
…
Čtu báseň Robertu Desnosovi
Jež „mluvil řečí květin“
Omšelá mramorová deska
Ztmavla deštěm
Vedlejší hrob-zářivě naleštěný
Zlatá písmena, čínské znaky
Famillie Desnos-z kamínků cest
poskládané jméno na reliéfu kříže
čtu báseň Robertu D. velmi zodpovědně
„ztraťme mládí“ od jeho přítele
Eluarda-„je silnější se smát, než mluvit“
Čtu tvým kostem
A Mládím ztácím a směji se
…
Za sklem v dešivém ránu
Tvář opraváře harmonii
Brýle a duše chlapce, těkavé oči
Šedé vousy-pepř a sůl
zdivočelé, sněžné laviny na skráních, cukrová vata tváří
ptáš se zrzka tovaryše s fluidem exotického charismatu
černá a stříbrný prsten
harmonie pro nás příliš drahá
snad vykouzlíme svou
Marc a Paf
Sedíme u uhlazené čtvercové zahrady
Na svazích hřbitova, košaté zdravé stromy
Tulipány voní jako reklama na život
cpem se luxusním soustem bez výčitek
Paf kousek sýra spadne do šedého štěrku cesty
Zvedne jej, prohlédne, ušklíbne se, zahodí
V pozadí čtyři mladíci
Ve spěchu nakládají smuteční věnce
A nebožtíka
Průvod se sune dál
V Moulin Rouge
Je odpor zbytečný-
Budete asi-
Milováni
Jako Venušani
Před tímhle mlýnem
Ani statečný Don Quijote
V rozechvění
Netasí
Svátek chleba:
Malá černovlasá holčička
S papírovou čepicí
Hladí těsto-zasněně a něžně
Jako plyšového hada
…
Quebecký pekař před Notre-Dame
S vlídným obličejem zářícím radostí
Rozdává kousky křupavého chleba
s javorovým sirupem
do prosících prstů-
kanadský spasitel
sytí lačné davy
i brusinkami
13/5/09 23:55
Před autobusem stojí rozesmátý beatlesák s posmrkaným kapesníkem v ruce a upřeným pohledem na naší pařížskou včelu, která nás dopraví do světa vína a sýrů. Mává. Viry se víří oblohou. Beatlesákův pohled se tvaruje do upřímného zamilovaného výrazu. Na koho? Zůstává tajemstvím..I love u all the time I never leave u..I NEED U!!
14/5/09 0:00
Figura:Pepé s výrazem šťastného a hravého syfilika v broskvový džus a džes košili noha fláknutá na modrou studentagencáckou podušku. Snad už tuší, že nemá daleko od princezny na hrášku!
Pozadí: Na krátko sestřihaná slečna v louce za plného dne a mako
vých číňánkách s výrazem člověka, který si právě odběhl na kafe do chodeb své duše.
14/05/09 11:04
Pepé s broskvovými prsíčky v nichž má vloženy fialovými kvítky neznámé francofonní květeny se střapatými lístky.
14/05/09 14:10
Černý rytíř letící na skládacím minikole. Sedlo se vzpíná do fazol
ových výšin. Jacku! Jacku, kdepak se ti zatoulal ten zázračný lusk! A všude okolo Paříž promítaná v krátkometrážním černobílém snímku.
14/05/09 17:00
Pozadí:Člověče nezlob se pod Eiffelkou-tlustou lady vytahující svou macatou prdel směrem k nebi a tenký přetechnizovaný krček do nebe. Deštivé mraky jsou na střídačce se slunečnem
Figura:..a přesto novodobí objevovatelé si nestoudně fotí její buchtu.
14/05/09 18:10
Figura:Vlámští turisté zobají do hranolek, které jim házejí pařížští holuby.
Pozadí: Vzpomínka na školní výlet. Svačináááááááááá! A děti se rozprc
hnou se svými řízky do všech koutů a aby přežvykovaly gumové hovězí mezi svými koutky.
Zapozadí: Jako každý rok v tom mumraji si to štrádují dvojice černochů cinkajíce eiffelovskovitými klíčenkami.
Zazapozadí: Jedna leží v bráchově šuplíku..bezmála deset let.
15/5/09 11:46
Rue Bernard
KHиги
Graphomane
Hippolyte Maidre
..a letmý úsměv puntikaté zastěrované babičky z třetího patra.
15/5/09 12:45
Hroby
Roby
Obi
By
I
Židovský, čínský, římský, Beaudlerův, Durkehimův, Zadkovův, Cartrův vzomínkový kus kamene. Právě jsme narazili na jádro dlouhodobé páměti lidstva.
Histoire Naturelle philologie
Voyage autour du monde
L´astrolabe
La perousse VANIKORO
L´astrolabe
Geographie botanique debrisde naufe de la Perousse rappotés terre Louis Phillippe
Prý nechci umřít.
Tak se vrhni do paměťové náruče Boha.
Říkají.
Bůh=všebarevný, všedivoký,všehotvořící,všehozanikající=1 VŠE
Bůh=mega-kronika vzdušného světa.
Lauriot Prévost
Celui qui a ressucité JESUS-CHRIST d´entre les morts rendra aussi la vie a vos corps mortels par son esprit qui habite en roue
St Paul Rom CHVIII
Lauriot Prévost
Ten, který vstal z mrtvých Ježíš Kristus ze světa mrtvých váš znovu oživí ve vašich mrtvých tělech skrz svého ducha, který sídlí v koloběhu.
Audebez
Léon SULTAN
Le Claire EGYPTE
Tu es au faite de l´escale a la demeure du coeur
Připlul jsi do přístavu, sídla svého srdce.
Partout ou ELLE était
C´était l´Eden..
Kdekoli kde byla,
Tam byl Eden..
Jako by tu byla dívá se na nás z mramoru v poloze někoho, kdo právě začal konverzaci
Irene Sapin-Jalousse neé Roche de Colombe..rozená Skálisko z Colombu
A kde seš ty,
tam je edém..
15/5/09 18:45
Jedna slečna a tři gigolové
Moderní pieta?
Tři pinďáskové honící se okolo klacisistního stromku
Za čímsi žlutým
Za sluncem
libe a liBE a LIBEREC!
Par a pari PARIS!
16/5/09
Vzadu: Joe rozvalem v Olivách
Zprave: Barel kudrnatých vlasů, smíchu a her s prstýnky..třesoucí se pod salvou sirénovitého smíchu. Good girls go to heaven. Bad girls go to London. Sem tam se proplazí její divadelní toadérské koleno zaplavené stopami nefalšované krve. Ve frontální části leží nejmodernější technická po
můcka na chytání fotomagnetických vln. Je to taková krabička. Taková druhá plíce. Neviditelná nit, která nás chytá do sítě ostatních krabiček. Prý jí má pro dnešek handicapovanou, jelikož se dokáže dorozumívat jenom znakovou řečí, jinak je totálně hluchá.
Ve vzduchu lítají slova kořeněná francouzskými chutěmi.
7 let- co jsem cítila tu vůni poprvé. A z města básníků se stalo každé jiné.
16/5/09 skoro 14:00
Figura: Bušení srdce. Má mise začíná! Co když příjdu pozdě?
Pozadí: Na židli ze zeleného aspiku sedí tmavá šikmooká paviánka v..černém, samozřejmě.
Accro-branche
Saga more
Mafieux
Brevet d´Aptitudes aux fontions d´an de C.V.L.
Podologie
17/5/09
Buclatá žena šukající ve svém fastfoodovém palačinkovém králo
ství..okem lehce míří na kulišáka vrabčáka. Attend on garcon il n´est pas d´heure de t´aider!
Muslimská stařena šátrající berlí po zemi..sbírá mince do třeousího se kališku..ale mohla by hrát golf. Mohla by kutálet sudy. Mohla by zatančit kabaretní šou. Kdyby nebyla z masa a kostí.
Turisté. Grupa skautek v moři a nebi se řeřichovým copem za
věšeným okolo krku. Nejvyšší hladí TOTEM se zobajícími ptáky a třásněmi z celého francouzského světa. Turisté.
18/5/09 vlak do Olmu
kdo má rád lásku?
Vašek a jeho poslední foto do našeho alba: Údy udatné, úsměv
y vydatné.
POINTA NA ZÁVĚR: I love rien. I´m Parisien. Nic nemiluju. Jsem Pařížan!
jeudi 23 avril 2009
KAL-HOHOHO-TYTYTY
....a ještě jedna inspirace aneb cesta do světa netradiční provokace: BLOOMERISMUS! na který jsem narazila v montreálské muzeu McCord a stale se tak svědkem vývoje všech těch věciček sloužících k ženské manipulaci muži.
Některé zdroje uvádí, že bloomerismus byl jednou z kolébek feministické revoluce. První zmínky o něm pochází z viktoriánské doby (tedy 50.léta 18.století). V jedněch nejmenovaných amerických novinách totiž vychází satirický článěk píšící o jedné velmi směšné ženské módě: Jednalo se o oblečení podobné syrkému stylu: dlouhým nohavicím přes než se dávala taková sukýnka. Bylo to prý vymyšleno Elizabeth Smith Miller of Peterboro z NY. Tento článek naprosto vystihl pozici slečinek z bohatých rodin. Nikomu nestojí za to je poslouchat. A byl také typickým mocenským tahem: chci-li někoho zdecimovat nebo zahrát do autu, tak na něj nebudu útočit a brát ho vážně, ale zesměšním ho. Tím ztratí veškerou důstojnost a bum, je skoro vyhráno! U bloomerismu to bylo zrovna tak..po pár letech vyvanul do ztracena. Snad ztratil manipulační kouzlo pro jeho představitelky a objevil se nový způsob, jak provokovat. Snad už nebyl čas a bylo nutno se věnovat rození dětí, což mohla být role veskrze vítaná ... Každopádně zůstává tajemstvím, na kolik tyto ženy braly vážně svá omezení. Nakolik moc si přály vplout do jim zakázaných světů a stát se rovnocennými partnery mužů nesouce na svým bedrech i tu horu odpovědnosti, která s tím souvisela. Jinak tomu bylo ve Velké Británii, kde se jednalo o pracovní oděv žen, které fáraly v dolech a tudíž byl módou veskrze praktickou a mnohem více revoluční, ačkoli pozice těhle žen byla o moc méně záviděnihodná. Kdo by chtěl fárat v dolech a potýkat se následně se všemi příslušnými chorobami? Každopádně v tomto příkladě můžeme hovořit o tom, že ženy překročily omezennost své role a staly se skutečnými partnery v boji o přežití! Takže žádná Greta Garbo jako první žena nosící kalhoty!
zdroje: http://en.wikipedia.org/wiki/Religious_requirement_to_wear_skirts , http://en.wikipedia.org/wiki/Bloomers_(clothing)
.....a ještě pár info o ženských kalhotem a snad i feminismu...
Královna Kristýna oblékla kalhoty
O první ženě v kalhotách se totiž píše již ve století 16. Byla jí švédská královna Kristýna, která se vzdala trůnu kvůli víře. Když překračovala švédské hranice, ostříhala si vlasy, oblékla kalhoty a vyskočila na koně, který ji donesl až do Říma. O této podivínce se tvrdí, že byla jednou z nejchytřejších žen té doby. Neslušelo se totiž aby mladé dívky znaly mnoho jazyků, uměleckých děl. Staraly se pouze o dvorskou etiketu. Kristýna byla jiná. Zajímaly ji jazyky, matematika i dějepis. Vlastnila velké množství ceněných obrazů i knih. K mužskému oblékání měla blízko snad také pro to, že se jí dostalo chlapecké výchovy. Její rodiče si totiž přáli následníka trůnu. Tím sice Kristýna nebyla, muže ale v mnoha ohledech připomínala. Říkalo se, že si k sobě brala dvorní dámy, aby s ní spaly v jedné posteli. V období baroka to ale nebylo nic neobvyklého.
( http://www.pavlusaa.estranky.cz/clanky/historie-odivani/historie-kalhot)
Průkopnicemi v oblékání kalhot a dalších pánských prvků byly například:
George Sandová (1804 – 1876) – francouzská spisovatelka sentimentálních románů inspirovala například i naši Boženu Němcovou a další. Byla jednou z prvních feministek. Neoblékala jen kalhoty, ale nosila celý pánský oblek a někdy i doplňky. Toyen - Marie Čermínová – (1902 – 1980) – surrealistická malířka svým nezávislým pojetím života popírala tradiční ženskou roli. Greta Garbo (1905- 1990) – hvězda němé kinematografie, která se prosadila i v ozvučených filmech. Kromě kalhot nosila ráda také pánské kravaty. Marlene Dietrich (1901 –1992)- největší německá herečka a šansonierka všech dob. V době války se prosadila i v Americe. Jejím nejznámější filmem je Modrý anděl. Často oblékala pánský oblek i veškeré doplňky při vystupování a pódiu, vypadala, ale velmi dobře i v ženských šatech.
zdroj:http://www.pavlusaa.estranky.cz/
lundi 20 avril 2009
STŘEDEČNÍ PONOŘENÍ
STŘEDEČNÍ PONOŘENÍ
do nového a nového tématu
Kdy? co třetí středu (tedy 22.4.2009 od 18:00)
Kde?CO? Se promění Ponorka (Třída 1.máje 8) v platformu pro volné debaty a jiné slovní šermování nad tématy, které se nás všech týkají (radar, poplatky v nemocnicích, bytová politika, přistěhovalectví, nové technologie, ekologie, nové zdroje energie). Někdy budou přizváni i odborníci či se bude celé setkání odvíjet v zcela jiném duchu…
Proč? Hem, nevím, jak vy ale při většině přednáškách buď spím nebo jsem duchem mimo. Chybí mi v tom celém vysokoškolském učení pořádný dreif. Před přáteli své objevy obhájím, ale jak by taková diskuze vypadala s někým cizím? V čem by mne obohatil a já jeho? Dialog byl za dob sokratových hlavním způsobem studia..proč s tím nezačít o pár tisíc let později?
Kdo? Kdokoli (nejen VŠ studenti), kdo má zájem a chuť pídit se, jak svět vypadá a jak by mohl vypadat
A téma pro toto úterý:
Což si takhle dát světoobčanství?
Budou rovněž vybírána témata pro další dny, aby se mohli pozvat speciální hosti (např.někdo z hnutí Antifa pohovoří, jak to s tímto hnutím vypadá)
mardi 24 mars 2009
Mongolie ANEB SESTŘÍ TOŽ MNE TAKY NEČÍM SETŘI
D´autre chose incomprehénsible chez Francis...comment il peuvait diviser les gens sur les pauvres et les riches comme c´est deux informations ont été suffisant a saisir l´homme et ses malheurs et ses bonheurs..Cela n´a guere commun avec ca..et la situation réelle..
Ufffffffffff
alors, mnt c´est a toi. J´ai écrit ici, parce que cela peut chatouiller a tel point que tu m´attaque, aussi. Hem, pourtant ce sera mieux de s´écrire par l´email..n´en pense-toi pas?
mardi 3 mars 2009
JSEM POJIŠTĚNÁ!! aneb boxovací maratón na cestě směrem k vyléčení
Jak, ale volat z telefonu, který funguje jenom v Americe? Jak se dostat na nejbližší telefonní boudu budku, když venku mrzne -30 stupňů. Sníh okrašluje celou tu scenérii a zakrývá syčáky ledové území. Ale superoberlená SUPERCRUTCHSWOMAN se nikdy nevzdává. Máme tu supr-hliníkový žebřík, který může posloužit k posezení ve chvílích psychického a energetického vyčerpání. Okořeňme to nechutí se někam hnout. Nakonec se spojením na starou dobrou rodinu je kontakt navázán bez nutnosti neutralizováni oné depresivní nechutě. V telefonu se ozývá mladý ženský hlas. Odříkáváte svou písničku o úrazu, problémech s ním spojením. Oki. Let může být zamluven do dvou dnů. Bohužel po dvou dnech v sobotu vaše písnička přejde do jiného vyššího akordu. Je nutno dokázat, že jste v průseru jinak vám to nikdo neuvěří. Jak ale poslat dotyčné dokumenty? Nemáte internet, pošta je v dotyčné hodině zavřená, mezinárodní fax na dané poště nefunguje. Uběhnou další dny, protože přes týden faxovací služby nefungují. Jen tak mimochodem vám pošlou přes internet, který vám nefunguje jistý dokument, který prý je třeba vyplnit, ale třeba postačí již zaslané dokumenty. Tak prý ne. Míříte do nemocnice, tam vám řeknou, ale dneska tu pan doktor není. Nejde tedy nalézt někoho jiného? Bohužel doma nemám tiskárnu sloužku mám ale v počítači, nejde to dát na vaše usb? Nejde. Jak vám vysvětlit, že musím, co nejdříve dojet domů, abych mohla být operována. Tak, že to zašlete faxem a pro jistotu, nešlo by to zaslat emailem. Prý ne. Proč? Nemáte skener? Nešlo by mé údaje nechat v počítači, aby byly případně poslány emailem? Prý ne..Ok zkusíme to faxem. Hned ráno. Ano chápeme, že je to urgentní. Nechápali, volají mi kolem poledne teda , že je to vyplněno, nejde to faxem tak, ať si pro to zajdu…Dívám se na pohmožděnou nohu v sádře..Dojdu. Hlavou mi sviští informace, že by se s tím nemělo moc hnout nebo mi ty kosti srostou špatně. Že by ta operace měla být co nejdříve vykonána, dokud je rána čerstvá..Hlavou mi sviští, že nemocnice je místo, kde se starají o vaše zdraví, nikoli, že jdou proti němu. Opět telefonuju zpět. Žena, která se o to starala si šla na oběd a druhá osoba na jejím místě nemá čas. Je to urgentní potřebuju to co nejrychleji zaslat. Pojišťovna mne informuje, že nemocnice v USA dělaj problémy. Jsem v Kanadě. Pojišťovna mi volá, že nemá číslo na nemocnici, ať jí ho dám. Pojišťovna chce další informace. Skučí, jak malé bezmocné dítě, které si neví rady. Pojišťovna mne informuje, že volala na dotyčné místo, ale nikdo neodpověděl, ať si s tím poradím sama. Všechny tyto POTŘEBNÉ informace mi požírají peníze v telefonu, takže spadne signál. Nemůžu se dostat z bytu, protože bydlím v nebeské 7 a výtah nefunguje. Ozve se mi kamarád, že to může šecko zařídit..Vše zasláno. Další den 10.dní po mém zavolání mne pojišťovna informuje, že nakonec let byl zamluven na 6. Baterka nevydrží sílu jejího velkého aktu a přestane fungovat. Pojišťovna mi opět volá, že během té doby byl můj let přesunut na 7., že budu mít lepší servis a budu si moc počkat 4hodiny na letišti v Paříži. Je to ten samý den, kdy sem měla původně odletět. Prý to bude lepší servis…ale já bych už byla doma, operována. Kašlu na všechny pseudolepší servisi, které budou jen v tom, že barva sedačky nebude modrá, ale zelená..Jsem pojištěná! A můžu cestovat ve třídě se zelenýma sedačkama ve stejném čase jako můj let bez jediného hnutí pro mou operaci v České republice, s dobrou informací od lékaře, že můžu si vzít taxíka, sanitky by na mne bylo škoda!! Jsem pojištěná a kdo je víc!!
Informace, jak oněm zábavám předejít. Volat hned na pojišťovací asistenci. Dělat z komára nejen velbloudy, ale slony či velryby. Zůstat v nemocnici, dokud nejsou vyplněné všechny dokumenty. Přišlápnout si na ně, aby všechny údaje poslali pojišťovně hned v samý den. Neplatit! Všechno hodit na pojišťovnu. Tlačit na nemocnici, ať s tím něco dělá. Mít Příjmení a jméno se všema lidma, se kterýma hovoříte. Být v klidu a vzít v potaz, že největší havárii není zranění, ale zdravotnický a pojišťovací systém, který se chrání seč může, aby tu byl ku(své) pomoci. Který je stejnou mašinérii jako kterákoli jiná průmyslová firma. Viva lidská humanita! Toto se může stát kdekoli..nejde jen o Ameriku, Evropu či Českou republiku. Jsme jen lidé sobečtí, nehraví a linní..a máme k tomu zrcadlové systémy, který podporují tento styl jednání.
Otázky: Proč pojišťovna neposlala dokument do nemocnice? Proč pojišťovna rovnou nejednala s nemocnicí? Proč jsem pojišťěná, když nakonec mne všechno stojí stejné úsilí jako bych nebyla? V čem se udělala chybu? Je mézranění tolik vážné? Kdy se stane zranění skutečně vážným? Jak jedná pojišťovna v případě, kdybych tohodle všeho nebyla schopná? Kdo by se o mne psotaral, kdybych byla v kómatu?
samedi 14 février 2009
dimanche 1 février 2009
HiSTORKY ZDRAVOTNICKÉ MONTRÉALSKÉ AMERICKÉ
Píše se rok 1992 a jak se tak stává, jedno děcko si zlomilo ruku. Tedy ruka je plácačka, naštěstí po bolesti ani tucha. A hned míříme do ředitelny. Skrz tisíce chodeb toho největšího školského zařízení ve světě. Míjíme neznámé tváře. Míchaná vejce. Šikmooký, latinos, černooký, blonďtý, černý. Škola má svá pravidla. Nejprve dítě odvedete do ředitelny za lidma, o kterých nemáte ani ponětí, že tady na škole existují. Následně zavoláte rodiče, které vyberete se ze seznamu. Čekáte. Náhle přichází rodiče, dítě se tváří zaraženě jako by ty rodiče neznalo. Že by postramatická reakce na ještě blízký akcident? Kdepak jde jen to o, že tohle jsou cizí rodiče jiného dítěte obdobného jména. Tak tedy znovu…Opět čekáte na chodbě. Z počátečních ustrašených obličejů mizí strach vy si hrajete s postiženou končetinou. Klika cvakne a rodiče míří do dvěří. Supr! A teď další část onoho životního hardcoru.
Tož teď už by se mohl problém urychlit. Hodíte tedy dítě na nejbližší ambulaci. Dítě nevzdychá. Krev neteče. Spíš se tváří vykuleně. Proč mu tedy neříct, že zatím tedy není dospělý a měl by si tedy najít dětskou ambulanci.
Čas letí..ruka otéká. Přicházíte konečně do správné nemocnice. Triage. Prozkoumáte dítě od hlavy k patě, pohrajete si s jeho ručkou a pak se tak inteligentně zeptáte dítěte. CO ho tedy bolí a co tu vlastně dělá. Prý zlomená ruka a která? Aha, tamta jak sem si s ní hrála. Ok! Vše zapsáno. Teplota, tlak změřen. Povinnost skončena. Dítě může být hozeno do dalších rukou. Recepce! Ano, přece nemůžete někoho přijmout jen tak. Musítě mít jeho adresu. Jméno. Číslo bankovního účtu a podpis, že žalovat vás bude jen v Montreálu. Viva korupce! Jupii burokratická část skončena můžete si počkat konečně, co na to všechno řekne doktor. Jedna hodina. Druhá hodina . Třetí. Sedmá. Vaše jméno slabě zarachotí z reproduktoru. Hm..
Cože to máte s tou rukou? Povídám už po třetí je zlomená..Hm to by měla jít do dlahy. Křup. Plác. Tak se mějte. Vycházíte ze dveří s tou novou bělostnou obtíží. Venku je tma. Je tedy příběhu konec?Jak se starat o sádru? Kdy bude sundána? Co bude následovat? Teorve teď přichází otázky na doktorův dotaz, jestli jsou nějaké otázky…teprve teĎ
Píše se rok 2004. Máte nějaké základy z medicíny, jelikož jste ošetřovatelka v nemocnici. Znáte tuberkulou, spalničky, černý kašel, neštovice. Znáte je jako také rarašky, kteří si vás odnáší do pekla za nepořádek, za nedostatečný množství náštěv u doktora. A nedostatečné pokání. Jak řád ječí! Očkovat!! Platí pro akždou ošetřovatelku. Tak se do toho pustíte. První očkování proběhne v klidu. Při druhém to ani nepíchne. Při třetím se vám na paži objeví taký pahorek golgotský, jako by poněm kráčel Kristus sám. Prý tuberkolóza. Jak řád káže, že třeba sejmout pacientovi ňákou tu krev. Udělat testy. Pak mu dát do rukou recept an ty nejsilnější léky, které existují. Vzhledem k věřejné bezpečnosti mu loučíčí se pravačkou vtisknout do ruku roušku a upozornit, že ostatních lidí se nemá dotýkat. Tuhle krásnou bílou věc mít na puse a PAPAPA. Tak jdete do lékarny.Vemzte si ty humusy. Ládujete se jimi. A v uších máte lékárnickou modlitbičku, že prý se s tim nemají jíst bannány, hovězí, pít víno..Jenže s tímhle nemáte víc chuť vůbec něco jíst. Tohle vás ukolébá do zombijského stavu. Rouška visící na dveřích je vám dostatečným zákaz vycházet ven. Co kdyby to dostal někdo jiný? V noci se probouzíte zpocená a kašlem, který rachotí celou ulicí a vyvolává zemětřesení. A tak ste střídavě zombí a střídavě tektonická oblast. Zombí. Tektonická oblast. Až jednoho dne zajdete za doktorem, že už to nejde a on s úsměvem řekne..tak tuberkoloza to slečno není. Můžete jít s pánem bohem domů a ty léky zahodit. Tak tuberkolóza to není, ale proč jste tři dny strávila ve vulkanickém blouznění?
Píše se rok 2009. Ste turista. A procházíte se od jednoho doktora k druhému. Házíce zlaťáky po zemi. Protože váš ošuntělý oděv jasně napovídá o vaší finanční krizi. Ste turista a nikdo nemá péči, že nemáte žádného praktického doktora v pozadí. Žádné potuchy o zdějších zdravotnických radostech. První návštěva je na soukromé klinice určené pro turisty. Po dvouhodinovém čekání si dáte menší pokec s latinským sexi doktůrkem, v růžové košili a stetoskopu ledabyle hozeném na krku. Říkáte si vyvrknutý kotník. Ptáte se co to dá, ale přesto vám v hlavě visí jen ten vtípek tohle je vyvrknutý kotník. V lékarně vás zkásou za berle, za obvaz a za ten medicínský sex , ze kterého se zrodila pozvánka na radiologii…a prý, že tohle je naposled. A na radiologii zase platíte, abyste se mohli podívat na krásně zlomenou nožku. A prochází triage. Mlčky. Vaše otázky se rozprsknou na stěně..prý musíte vyčkat na ty z burokratického. Tam vás taky sejmou. Administrativně. Prý musíte počkat. BOlí nebolí krev teče neteče. Sedum hodin skvostného čekání, zatím co před očima vám probíhá celé dějství poškozeného života. Na chodbě vidíte chlapíka kráčejícího sem a tam. V očividných boletech. Klekajícího na kolena. V zápětí na paty. Na břicho. Všechny možné jogínské pozice v jediné minutě. Vedle vás zní symfonie kuřáckého kašle. S občasným zasípáním a eeeeeeeh. UUUUUUuh. Jao by už už..to vzdušné Jsem mělo každou chvíli odlétnout. Mrkáte na sebe s ostatníma slečnama, které své nepotřebné nešikovné nohy odkládají na vedlejší sedačku. Mrkáte na objetí milenců před vámi. Chcete taky někoho obejmout. Díváte se do zelených očí zrzky, která ležíce se sotva znatelným hláskem druhému lehárovi vypráví vtipky ohledně zdejších zdravotnickýcn procedur. Usmívá se. Vzápětí jí ale steká slaný potůček po tvářích. Vedle ženstina s nateklým okem, si dělá srandu ze své jednosmyslovosti. Střídavě háže své vtipné příze ve fránině a pak v ájině jako by se nechumelilo. Do uší vám tečou potoky angličtina a pak zase frániny. Blíží se devátá hodina. Konečně ta hodina, ve které se ocitáte ve skutečné ambulanci. Míjíte jednoho doktora, který vám řekne je to zlomené. Co už víte, musíte vidět specialistu. Druhý vám řekne, je to zlomené musíte na operaci. Dají vám sádru. Jsou na to dva mladá doktorka a medik na vyučenou, který neumí ani slvo francouzsky. Všichni jsou překvapení, když jim řeknete, že preferujete fráninu. A hází ruce za záda, že to frantícké žouželení jim moc nejde.Mladá doktorka hodí jen tak lehce, jestli nemám otázky. Proč budu operovaná? A jestli nejsou další s výrazem, že docela špěchá. A vlastně vy najednou taky spěcháte. Už víte, o co jde takže zlomené , bude operace…Malý infantilní červotoč vám kňč v břiše: Já chci domů! Řeknete tedy, že už nemáte víc otázek. A doktoři jako mávnutím kouzelného proutku zmizí a teď babo raĎ. Komu mám za tohle zapaltit. Jak to bude s pojištěním. Na chodbě vás odchytne první anglofouní doktor. Vrazí vám do ruky nějaké papíry a prej Čau. Hmm, lékařská zpráva. Nemotorně s berlema se ho snažíte odchytit. Komu to mám zaplatit? Prý to zaplatí imigrační..Tak tedy! Já chci domů…Usínáte s tou podivnou informací vpalici, že teď máte na noze sádru a že tu bude nějaká operace…Trrrrr! Kolem jedné hodiny vám volá hysterická žena z nemocnice. Anglicky na vás sviští blesky. Kroupy. Sarančata. Okamžiě, že musíte zapltatit všechny poplatky, že žádné imigrační to za vás platit nebude. Okamžitě. V polospánku se snažíte uklidnit a vysoukat ze sebe pár slov typu, že zapltatím, ale počkejte..ještě chvilku. Hlavou vám bleskne nemotorná cesta z nemocnice. Ve sněhu a na ledu. Jak si se samozřejmostí zkušeného oberlence hodíte šipku, jak ste zachráněna taxikářem, který kvůli vám zastaví uprostřed silnice v plném provozu, aby vám pomohl dostat se na nohy. Před vámi stojí všechny ty dveře s nápis Tirer-Pousser. A jejich přeměna v zakleté brány. Kde se vzal takovýhle zdravotnický systém? Je to nedostatkem peněz? Vzdělání? Komunikace? Dá se stím něco dělat?
samedi 10 janvier 2009
New York
První part-jen tak obecně o NY
Město na městě vytvořené z ostrovů. Klika od dvěří amerického snu, jelikož právě na sousedícím ostrově Ellis Island, ze kterého se dá mávat na sochu svobody, začal první den poslední masy evropských osadníků ve dvacátém století. Mimochodem jen tak z psychofetiše, jelikož právě na tomhle ostrově se začala budovat budoucnost psychotestů. Proč mluvím o městě na městě, města ve městech? Páč ono slovo , kterým běžně v Česku nazýváme města je tomuhle dosti vzdálené. Jelikož je jednak tvořeno čtyřmi naprosto samostatnými částmi Bronx, Brooklyn, Manhattan, Queens a Staten Island, které se k tomu skládají ještě z dalším menších stejně nezávislých částí. Např. jen na samotném Manhattanu najdeme černošskou čtvrť Harlem, čínská čtvrť, italské městečko, irské městečko...a kdovíco ještě. V italské čtvrti uslyšíme pění italských hlasů, v čínské to bude kvákání čínštiny, v Harlemu bufání černošské američtiny…Další zaležitostí je vstup na newyorskou půdu a vykřiknout: Toto je Amerika! Bude sice v nejvyšší obecnosti správné tvrzení, ale ve svém závěru velmi zcestné, jelikož NY představuje jen z malé části skutečnou tvář Ameriky. Je ještě příliš evropský... Dokladem jeho ne-američnosti je také to, že patří mezi města, ve kterých je nejmenší počet majitelů aut. Většina obyvatel holdu pěškobusu nebo metru, které je velmi dobře postavené a pomocí něhož se člověk dostane bez problému takřka do všech newyorských oblastí. Mezi evropskost bychom mohli přiřadit i newyorský vztah k intelektuálnímu bytí, který je v mnoha případech galerií, koncertů či divadel okrášlen atributem: zadarmo. Například vstup do Metropolitního muzea je dobrovolný, může být tedy oněch 80 doláčů nebo pouhý jeden.
Druhý part-příběhy, které se na mé newyorské stezce odehrály
Abych to nebyla já. Na americké hranice jsem dorazila téměř nepřipravená, což znamená se starým pasem, ve kterém se nenachází biologický čip a dvě hodiny starou bezpečnostní přihláškou. Takže přihlašovací formuláře se ve své podstatě vyplňovala, až na hranicích, což zabralo dobrou hodinu. Vyhnula jsem se tak všem poplatkům. Ačkoli by mne normálně celá tato procedura stála 500 doláčů : obnos, který většina neamerických turistů zrovna nemá k dispozici, hodní drsně vypadající celníci přihlédli nastěstí k této okolnosti a dali mi to zcela zadara se zabručením, že příště tu už nemám co dělat, pokud nebudu mít u sebe nový pas s čipem. A opět cele nadšená, že to mám za sebou, jsem po hodině jízdy zjistila, že můj pas je v čudu. Naštěstí díky mé bryskní paměti mi došlo, že se mi nejspíš vytratil na první bezínce z mé děravé kapsy, kterou mermomocí pokládám stále za použivatelnou. Kupodivu jsem opět měla štěstí, jelikož mé chaotické křečovité mimikrymi, byli pro mého spolujezdce natolik odzbrojující, že mi prodal celou cestu za polovic nabízené ceny. Do NY jsme dorazili v pozdních hodinách, že se člověku nechtělo volat na zatrachtěnou bezínku. Navíc byla sobota, která i v amerických podmínkách neztrácí něco na své nicnedělající posvátnosti. Neděla pak patřila objevitelským myšlenkám, nikoli pasovým. V pondělí se pak zdálo zcela dostatečné ujištění pracovníků benzínky, že pas byl nalezen a uložen na bezpečné místo. Úterý-den mého plánovaného odjezdu mi tento předpoklad zcela vyvrátilo, jelikož mne bez pasu odmítli nabrat do busu. Výraz Hloupého Honzy pro řidiče autobusu bohužel byl nedostatečný, ačkoli se mi nějakým záhadným způsobem podařilo získat jízdenku. Naštěstí mi společnost vrátila všechny peníze bez byrokratických poplatků. Na hrůzu bylo už zcela jasné, že nestihnu naplánované středeční schůzky, jelikož cesta NY Montréal trvá v minimu 6 hodin. Opět jsem se ocitla v pasti. Dostat se do autobusu znamenalo, že bych si měla znovu získat kanadské turistické vízum a český pas. Pro jejich získání bylo třeba znát adresy na obě velvyslanectví, přičemž ani u jednoho nebylo jisté, jak dlouho takovéto procedury trvají. Vybrala jsem si horší z obou možností a vrhla se na kanadské velvyslanectví, které bylo však narváno k prasknutí. Upadla jsem tedy znovu do zajetí craiglistu, což je free amícká webová stránka, na které najdete všechno od práce, partnera, oblečení až spolujízdu(rideshare). Bohužel tato free verze obsahuje minimální jistotu, že se na ní nacházejí pravdivé info. V posledních hodinách onoho dne jsem zjistila, že by bývalo lepší zajít na české velvyslanectví a nechat si vyhotovit bleskový pas, což trvá přibližně hodinu a stojí „jenom“ 20 doláčů. S posledními paprsky mi rovněž odepsal jediný řidič na craiglistu, že mne teda vezme, i když má malé auto, která je právě v tuto chvíli již přeplněné jinými spolujezdci. Hodinu před tímto odepsáním mi napsal, že je nemocný a do Montreálu se rozhodně v nejbližších dnech nechystá. Z onoho řidiče se nakonec vyklubal výborný kebecký mládenec, jehož newyorksá devčica má židovské předky v Rusku a který tudíž měl v kapse mnoho ruských příhod. A Rusko je přece zrovna ten stát, který by měl být mou další výletní stanicí.
K tomu, abychom se dostali přes hranice sice nepotřebujeme víza, přesto si to žádá minimálně pětidenní přípravy. Jednak přes internet je třeba vyplnit jakýsi bezpečnostní formulář, jehož validita by měla být z americké strany k tomu všemu potvrzena. Je taky dobré si tenhle vyplněný formulář vytisknout a získat tak supr beztrestnostní doklad pro nabouchané americké pohraničníky. A taky si zamluvit hotel nebo získat adresu člověka, u kterého budete pobývat a mít k dispozici telefon, na který tihle xenofobové v případě potřeby mohou zavolat. Jedná-li se o první cestu do Ameriky čeká každého českého turistu další formulář, který však vyplňuje již na hranicích a který stojí 6 doláčů(120 kačen). Zabere to obvykle půlhoďky až hodinu. Jinak ti američtí nabouchanci po většinou nedělají problémy, i když všechny ty xenofobické procesy nevypadají zrovna přátelsky. Člověk musí absolvovat mlýn neuvěřilných otázek: Proč jedete do Ameriky? Jaké máto číslo kalhotek? Za kým jedete? Jo a tohle vízum platí pouze 3 měsíce. Bez možnosti jeho prodloužení.
Třetí part-za newyorskými hranicemi
Tož si to drčíme o stopáďo po šesti-proudé dálnici směr Montréal. Auto k prasknutí. Mládenec skutečně v tomto ohledu nelhal, jelikož mými spolujezdci byli tří američtí studenti vybavení takovými zavazadly, že to ani obr Goliáš neviděl. Aby ne, když byly určené k přežití pro další kanadský semestr. Jo a vedle toho sharing partnera nám dělalo šest potkanů. A co se nestane…ano, i zvířata jsou občany této planety a aby mohli legálně putovat přes hranice, je třeba, aby dosvědčila svou totožnost. Bohužel vlastník této zvěřiny deklaroval estebácky vyhlížející celnici jejich existenci v autě, což náš všechny dostalo do další peripetie neboli hodinovému prohledání našeho auta se vší bagáží. Znamenalo to taky, že náš ti hodní drsní celníci nechali stát venku před autem v mínusových teplotách a za intenzivního mrholení. Z čehož vyplývá, že v současnosti se z mého tříhvězdošvábového apartmánu ozývá střídavé chrčení a pokašlávání, páč sem si z toho všeho vykoledovala slušné nachlazeníčko, ale i další slevu ze strany ono rusofilního řidiče.
Čtvrtý part-dodatky
Co dodat k NY. Nevím proč, ale přišel mi jako Praha či Paříž. Ano, je to tu napěchované různými rasami, ale to se v současnosti už týká všech větších měst. Už i v ČR najdeme Vietnamce, Mongolce a sem tam nějakého Afričánka. Paříži se více podobal výskytem různých bizardních existencí, které si mluví velmi nahlas samy pro sebe a jejichž druhým jménem je Drzost. Co je na NY jedinenčné: létající metro. Vlaje totiž tiše nad městem. Člověk se tak může cítit jako obří pán newyorského tvorstva, jelikož z vagónku se zdají šecko bravurně malilililinkaté.... Vyjimeční jsou taky multikulturní pouliční umělci nacházející se v útrubách metra. A černí taneční čisticí podlahy pomocí svých akrobatických kousků. Snad také, že si tu člověk může dát v pár čtvrt hodinách cestu kolem světa. Doplním jen, že vedle cizích čtvrtí za navštívení stojí i slušná polská kolonie, zrovna tak česká a slovenská.