První part-jen tak obecně o NY
Město na městě vytvořené z ostrovů. Klika od dvěří amerického snu, jelikož právě na sousedícím ostrově Ellis Island, ze kterého se dá mávat na sochu svobody, začal první den poslední masy evropských osadníků ve dvacátém století. Mimochodem jen tak z psychofetiše, jelikož právě na tomhle ostrově se začala budovat budoucnost psychotestů. Proč mluvím o městě na městě, města ve městech? Páč ono slovo , kterým běžně v Česku nazýváme města je tomuhle dosti vzdálené. Jelikož je jednak tvořeno čtyřmi naprosto samostatnými částmi Bronx, Brooklyn, Manhattan, Queens a Staten Island, které se k tomu skládají ještě z dalším menších stejně nezávislých částí. Např. jen na samotném Manhattanu najdeme černošskou čtvrť Harlem, čínská čtvrť, italské městečko, irské městečko...a kdovíco ještě. V italské čtvrti uslyšíme pění italských hlasů, v čínské to bude kvákání čínštiny, v Harlemu bufání černošské američtiny…Další zaležitostí je vstup na newyorskou půdu a vykřiknout: Toto je Amerika! Bude sice v nejvyšší obecnosti správné tvrzení, ale ve svém závěru velmi zcestné, jelikož NY představuje jen z malé části skutečnou tvář Ameriky. Je ještě příliš evropský... Dokladem jeho ne-američnosti je také to, že patří mezi města, ve kterých je nejmenší počet majitelů aut. Většina obyvatel holdu pěškobusu nebo metru, které je velmi dobře postavené a pomocí něhož se člověk dostane bez problému takřka do všech newyorských oblastí. Mezi evropskost bychom mohli přiřadit i newyorský vztah k intelektuálnímu bytí, který je v mnoha případech galerií, koncertů či divadel okrášlen atributem: zadarmo. Například vstup do Metropolitního muzea je dobrovolný, může být tedy oněch 80 doláčů nebo pouhý jeden.
Druhý part-příběhy, které se na mé newyorské stezce odehrály
Abych to nebyla já. Na americké hranice jsem dorazila téměř nepřipravená, což znamená se starým pasem, ve kterém se nenachází biologický čip a dvě hodiny starou bezpečnostní přihláškou. Takže přihlašovací formuláře se ve své podstatě vyplňovala, až na hranicích, což zabralo dobrou hodinu. Vyhnula jsem se tak všem poplatkům. Ačkoli by mne normálně celá tato procedura stála 500 doláčů : obnos, který většina neamerických turistů zrovna nemá k dispozici, hodní drsně vypadající celníci přihlédli nastěstí k této okolnosti a dali mi to zcela zadara se zabručením, že příště tu už nemám co dělat, pokud nebudu mít u sebe nový pas s čipem. A opět cele nadšená, že to mám za sebou, jsem po hodině jízdy zjistila, že můj pas je v čudu. Naštěstí díky mé bryskní paměti mi došlo, že se mi nejspíš vytratil na první bezínce z mé děravé kapsy, kterou mermomocí pokládám stále za použivatelnou. Kupodivu jsem opět měla štěstí, jelikož mé chaotické křečovité mimikrymi, byli pro mého spolujezdce natolik odzbrojující, že mi prodal celou cestu za polovic nabízené ceny. Do NY jsme dorazili v pozdních hodinách, že se člověku nechtělo volat na zatrachtěnou bezínku. Navíc byla sobota, která i v amerických podmínkách neztrácí něco na své nicnedělající posvátnosti. Neděla pak patřila objevitelským myšlenkám, nikoli pasovým. V pondělí se pak zdálo zcela dostatečné ujištění pracovníků benzínky, že pas byl nalezen a uložen na bezpečné místo. Úterý-den mého plánovaného odjezdu mi tento předpoklad zcela vyvrátilo, jelikož mne bez pasu odmítli nabrat do busu. Výraz Hloupého Honzy pro řidiče autobusu bohužel byl nedostatečný, ačkoli se mi nějakým záhadným způsobem podařilo získat jízdenku. Naštěstí mi společnost vrátila všechny peníze bez byrokratických poplatků. Na hrůzu bylo už zcela jasné, že nestihnu naplánované středeční schůzky, jelikož cesta NY Montréal trvá v minimu 6 hodin. Opět jsem se ocitla v pasti. Dostat se do autobusu znamenalo, že bych si měla znovu získat kanadské turistické vízum a český pas. Pro jejich získání bylo třeba znát adresy na obě velvyslanectví, přičemž ani u jednoho nebylo jisté, jak dlouho takovéto procedury trvají. Vybrala jsem si horší z obou možností a vrhla se na kanadské velvyslanectví, které bylo však narváno k prasknutí. Upadla jsem tedy znovu do zajetí craiglistu, což je free amícká webová stránka, na které najdete všechno od práce, partnera, oblečení až spolujízdu(rideshare). Bohužel tato free verze obsahuje minimální jistotu, že se na ní nacházejí pravdivé info. V posledních hodinách onoho dne jsem zjistila, že by bývalo lepší zajít na české velvyslanectví a nechat si vyhotovit bleskový pas, což trvá přibližně hodinu a stojí „jenom“ 20 doláčů. S posledními paprsky mi rovněž odepsal jediný řidič na craiglistu, že mne teda vezme, i když má malé auto, která je právě v tuto chvíli již přeplněné jinými spolujezdci. Hodinu před tímto odepsáním mi napsal, že je nemocný a do Montreálu se rozhodně v nejbližších dnech nechystá. Z onoho řidiče se nakonec vyklubal výborný kebecký mládenec, jehož newyorksá devčica má židovské předky v Rusku a který tudíž měl v kapse mnoho ruských příhod. A Rusko je přece zrovna ten stát, který by měl být mou další výletní stanicí.
K tomu, abychom se dostali přes hranice sice nepotřebujeme víza, přesto si to žádá minimálně pětidenní přípravy. Jednak přes internet je třeba vyplnit jakýsi bezpečnostní formulář, jehož validita by měla být z americké strany k tomu všemu potvrzena. Je taky dobré si tenhle vyplněný formulář vytisknout a získat tak supr beztrestnostní doklad pro nabouchané americké pohraničníky. A taky si zamluvit hotel nebo získat adresu člověka, u kterého budete pobývat a mít k dispozici telefon, na který tihle xenofobové v případě potřeby mohou zavolat. Jedná-li se o první cestu do Ameriky čeká každého českého turistu další formulář, který však vyplňuje již na hranicích a který stojí 6 doláčů(120 kačen). Zabere to obvykle půlhoďky až hodinu. Jinak ti američtí nabouchanci po většinou nedělají problémy, i když všechny ty xenofobické procesy nevypadají zrovna přátelsky. Člověk musí absolvovat mlýn neuvěřilných otázek: Proč jedete do Ameriky? Jaké máto číslo kalhotek? Za kým jedete? Jo a tohle vízum platí pouze 3 měsíce. Bez možnosti jeho prodloužení.
Třetí part-za newyorskými hranicemi
Tož si to drčíme o stopáďo po šesti-proudé dálnici směr Montréal. Auto k prasknutí. Mládenec skutečně v tomto ohledu nelhal, jelikož mými spolujezdci byli tří američtí studenti vybavení takovými zavazadly, že to ani obr Goliáš neviděl. Aby ne, když byly určené k přežití pro další kanadský semestr. Jo a vedle toho sharing partnera nám dělalo šest potkanů. A co se nestane…ano, i zvířata jsou občany této planety a aby mohli legálně putovat přes hranice, je třeba, aby dosvědčila svou totožnost. Bohužel vlastník této zvěřiny deklaroval estebácky vyhlížející celnici jejich existenci v autě, což náš všechny dostalo do další peripetie neboli hodinovému prohledání našeho auta se vší bagáží. Znamenalo to taky, že náš ti hodní drsní celníci nechali stát venku před autem v mínusových teplotách a za intenzivního mrholení. Z čehož vyplývá, že v současnosti se z mého tříhvězdošvábového apartmánu ozývá střídavé chrčení a pokašlávání, páč sem si z toho všeho vykoledovala slušné nachlazeníčko, ale i další slevu ze strany ono rusofilního řidiče.
Čtvrtý part-dodatky
Co dodat k NY. Nevím proč, ale přišel mi jako Praha či Paříž. Ano, je to tu napěchované různými rasami, ale to se v současnosti už týká všech větších měst. Už i v ČR najdeme Vietnamce, Mongolce a sem tam nějakého Afričánka. Paříži se více podobal výskytem různých bizardních existencí, které si mluví velmi nahlas samy pro sebe a jejichž druhým jménem je Drzost. Co je na NY jedinenčné: létající metro. Vlaje totiž tiše nad městem. Člověk se tak může cítit jako obří pán newyorského tvorstva, jelikož z vagónku se zdají šecko bravurně malilililinkaté.... Vyjimeční jsou taky multikulturní pouliční umělci nacházející se v útrubách metra. A černí taneční čisticí podlahy pomocí svých akrobatických kousků. Snad také, že si tu člověk může dát v pár čtvrt hodinách cestu kolem světa. Doplním jen, že vedle cizích čtvrtí za navštívení stojí i slušná polská kolonie, zrovna tak česká a slovenská.
