V psychologii tomu říkáme vzpomínky na trauma..flaashbacky, kdy se mne znovu a znovu dotýkají pohledy dětí, slova vedoucích a bretoňský vlhký vítr, který občas do Dervalu zavanul. Dříve, když jsem byla malá, rozvíjeli jsme s bráchou a ségrou takové prapodivné debaty a padala slova i na téma paralelních vesmírů. Představovala jsem si v tu chvíli planetu zemi jako drobek na stole obrů, kteří zase žili v drobku na stole jiných obrů až do nekonečna. Nikdy mne však nenapadlo myslet na to, že sousedé mohou být jedním z těch paralelních světů. Žijeme blízko sebe, dnes už v jedné říši a přesto je Francie mnoha lidem ještě vzdálenější než Měsíc na obloze. Snad i mne samotné. Že jsme si jeden pro druhého drobkem na stole. Jeden ví, že je z bagety a ten druhý, že je ze Samotové revoluce. Jen se mne sem tam dotýkají takové ty zvláštní flashbacky pro psychology náznaky traumatu, pro mne náznaky, že se mis talo cosi, co se dotklo celého mého těla nejen mozku a že tedy skutečně žiju a nebloumám po obloze.
Třásk! A je to tu! Je to kudrnatá Jéhanne sedící v autě vypadající jako malá holčička, lítající v oblacích jako puberťačka, opřená o systém a sled postupů jako již znalá dáma. Směje se, že ji v Kanadě měli rádi, protože byla přece tou malou Francouzskou. Se svými 155cm je skutečně malinkatá. Dováží mne ke svému kamarádovi ze střední. Ten zas překračuje veškerou frantíckou realitu, jelikož je tak třimetry vysoký a v očích se mu lesknou modré diamanty. Jeho mamka je ŠVÉDKA. Že by zas jedna ze snivých emigrantek? Pokoj od Alana zdobí obláčky marihaunového dýmu a taky tamtamy, africké masky a spousta časopisů a knih dotýkajících se africké problematiky. Probouzí to ve mne tu vzdálenou francouzskou realitu, která se potýká se svými územími neúzemími na západním pobřeží Afriky a v Maghrebu. Blesk! A je tu film Nenávist vyprávějící o světě arabských zajíčků na periferii snad Paříže. Z opičí samčí ješitnosti si pořídí jeden z nich zbraň, se kterou omylem zabije svého přítele i sám sebe. Tohle je francouzská Afrika. Svíííííííííst! Afrika je i vážný sbo o nošení hábitů. Vyhrocený do konfliktu arabské muslimské ženy, která se chtěla koupat v šatech a teď se soudí s bazénem, že jí to bylo zakázáno. A svoboda? A co fotky šátků na občance? Budu si moc jako Češka nechtějící čučet na svůj bledý ksicht nechat fotit jen ruce, protože ctím estetiku a příjde mi to více poetické a blíže Bohu mít na občance ruce..Přeháním, ale Francie se potýká s Afrikou. Pozvala si některé z nich jako pomocnou pracovní sílu, jako služebnictvo..a zapomněla, že kromě pravidel trhu jsou na světě i jiné způsoby. Ne že by Afrika ve Francii byla na každém kroku, Enora, jedna z mála Bretoněk, které navštívily tu naší okrajovou část EU, mi říkala, že jich je nejvíce v Marseille a samozřejmě Paříži, ale stejně..jak moc se Afika dotýká každodenního života Čechů a Moravanů asi jen tak špetkovitě
švum! A tak mne Alan dává ty frantícké zdrávasy na tvář. Brzo chápu, že tradice je tradice i v umělecké svobodomyslné Francii. Protože z tváře na tvář. To je jen pro holky. Chlapy si podávaj pravačku. Čouděj žváro a kecaj o autech, o nedávných kalbách. Přijedou ve svém veteránském bouráku jen na skok, aby mohli vykonat ten stisk ruky a kulišácky na sebe mrknout. I přes tenhle obrázek konverzace mezi námi docela pěkně kyne a bobtná. Až mizí v posledním soustě žongléřského frantíckého třešňového koláče.
křup!Ležím na polonafouklé posteli švédské načky (že by ikea?) a vedle mne leží křehoučká Belgičanky Amandine. Má sladkých 20 let. A tuhle komůrku pro služky. Moderní doba tyhle děvčice přejmenovala na au pair. Pracují pro bohaté Pařížany žijící v centru Paříže u Invalidovny, kteří v tom nadbytku času nemají kousek pro své dítě, za to mají pidimístnosti pro nájemníky a služebnictvo. Studuje etnologii. Francouzská realita chudých a bohatých..věčného sporu, který ještě není vyhořelý komunistickým poupětovým plamenem. K věčeři si dáváme palačinky mixlé s belgickým pivem. Hraje pár songů na kytaru. Bezprostředně se dělí o posledních pár pivek ze své poslední kalby. V budoucnu na ní čeká velký byt s novým spolubydlcím. oddělenou koupelnou a kuchyní. Žádný záchod na petlici u zadního vchodu pro služebnictvo. (Vcházíte do něj tak, že projdete majestátním zrcadlovým vchodem pro pány a pak žbluňk náhle se ocitnete v zadní skryté šedé pidi části pro služebnictvo.)Žádná pofidérní sprcha. Ani čínský spolubydlící se skrývající se přítelkyní. A taky nejistota trvaléých financí na nájem, tady nejsou žádní rodiče, jen tyhle dvě ruce a tahle copatá hlava.
Třesk!Poslední vzpomínka slepená do jednoho obřího karamelu..je tu 40 frantíckých dětí..a všechny ty děti se hemží, pláčí, smějí..je to energická bomba, jak s karamely tak bývá..jsou v tom i spoluinstrktoři a naše šéf-instruktorka od dva roky mladší holka, co však v sobě nese už jistou důstojnost..směje..a křičí Delirez-vous! v překladu to znamená ujet si totálně..není tohle nejhezzčí tip zaměstnání, kde po vás váš zaměstnavatel chce vše a zejména to šílené, nezkrocené:-)? a pak je tu ostřílená Maud, představitelka takové té otevřenné frantické kultury kouřící slušně cigarety a hrají si s dětmi s takovou vyspělou grácií, Émilie: snivá, krásně lidská..toužící po ještě větším veplutí do říše fantazie, Nico-poulející očkama, pomrkávající, přísná a schopná Annaelle, bojovnice Sarah(představte si polohluchá a pracuje s dětmi-kolika překážkám, černým kletbám musela za celý život čelit a nevzdala se a je v tom dobrá), jemná a ohleduplná Lucie(jejíž sociální já řízeno rozumem faká na 100%), čarodějný zakamuflovaný Julien, bláznivá věčně kdesi jinde Camille, svérázná Apo, dětsky hravý Mathieu, moje instruktorský diva Eva(která je, jak se nakonec zjistím, také vylouplá z dvojčat)..je tu zběsilá jízda TGV, které i přes svou modernost je asi stolet za opicemi za dobrými českými kupéčky..děti na které Cindy křicí loulou neboli lulánkové dle Kulíka, Dulíka a lulíka ze strýce skryblíka..nekonečná jidelní činnost skládající se s tísíce hodů..nadšené děti..děti počůrané..děti brečící..ulitlé v jiném vesmíru jako třeba byla Fabiola..a další várka dětí, ve kterých je sourozenecké bratrské a bratránskovské duo, které jen tak vzdychá nd vším neustále jim chybí rodiče-rodina je silně katolická..rozmazlené holčičky oblečené podel poslední módy..kluci s najetými sexuálními tendencemi..i pubertálními..pláčící kluci..děti s ohromnými majetkem, který je vzdaluje od ostatních..je tu celá Francie, podoba současných dětí a překážky, které jim v zájmu"pro jejich dobro" kladou jejich dospělí..tyhle tábory patří mezi ty drahé, pro bohaté děti..je to ta vrstva, kde nás toho příliš moc vzdaluje od nás samých, kde jsou nepřiměřená očekávání a kde se snadno vzdalujeme od druhých..a je tu i jednoduchost setkání dvou lidských bytostí, kde stačí jen si všimnout
A je tu bouře..tok kapek, které se derou z mých očí. Řeka sentimentálních vzpomínek, která mou lodičku zanáší do zcela jiných myšlenek.
