CIRKUS HuMBERTO NASÁVÁ DRUHÝ DECH

Tož toto je další část mého institucionálního seriálu, protože kulturní srovnávání mi občas selhává...prostě kultura je to megaklubko různých závislostí na zvyklostech a jiných záležitostech(zábavě, stravování, přístupu k věcem), které však vyvěrají ze stejného jádra-našich společných lidských dispozic a indispozic, tudíž je těžké jednotlivé kultury navzájem oddělit. Ale co se týče institucí, to už je jiná písnička, jelikož jejich vymezení a existence má velmi reálný vliv na každodenní život a navíc u některých je to ve velmi globálním měřítku. Viz brzké ukončování mateřské u místních mladičkých matek : Stát přizpívá pouze do jednoho roku dítěte. Plyne to vlastně z frantíckého přesvědčení, že děti se musí co nejdříve socializovat v kolektivu a že je to pro ně zdravé (i dyž tohle je zase proti rousseauvskému přesvědčení, že náas dehumanizuje přítomnost těch druhých, zejména zkušeností ocákaných dospělých). Matičky tedy berou tohle řešení jako nejlepš možné.

A o jakých institucích to bude dnes?Cirque de Soleil a Ligue d´improvisation, přičemž ve zkratce vysvětlím, jak funguje systém autogestion v Page Noire a nastíním Agitée(páč mám bohužel také informační uhlíky, které asi nepostačí k plnému jejímu vysvětlení).

CIRQUE DE SOLEIL: Tož vzpomínám, jak jednu dobu po internetu putoval taký snímek dvou muskulatorních Ukrajinců, jak za pomocí svých svalů dělaj neuvěřitelné věci. Tož i zde v Québecu na tuhle záležitost můžeme narazit. Jedná se o renezanci tradičního cirkusáckého umění, zdejší je okořeněné o současný kontext, ale neexistuje pouze v Severní Americe, ale třeba i ve Francii narůstá jeho vliv. Myslím, hlavně tím, že tahle organizace se otevřela různým experimentováním s tím, co existuje. Znaméná to, že se dělají výzkumy zjišťující vliv cirkusáckého umění na psychiku. Jeho možnosti v rámci rozvoje komunity a jedince. V závěru tyhle výzkumy poskytují slušné arguentační zázemí, proč by měla být cirkusácká trdice udržena při životě a jak se dá uplatnit. Tož jen podhoubí. Realizačně to znamená, že třeba ve Francii se přidružuje cirkusování do tělesné výchovy. Tady potom hodiny cirkusu dávají sociální pracovníci, aby tak předešli antisociálnímu chování svých dobrovolných svěřenců....labůžo n´est pas? Nakonec něco obdobného myslím, existuje v Praze..snad..bohužel v regionálních oblastech bude cirkus asi dost vágní, což je škoda, protože vidět ..jak tělo se stává štetcem pro kresbu obrazů překračující běžnou realitu vytváří skutečně pocit a naději, že to běžné skutečně není jedinou možností reality. Mimochodem jedinou obvzlášť děsivosti je představa, že celičký život strávím jen lomením svého těla a nafukováním dimenzí svaloviny, ale nakonec specializování a užívání jednoho způsobu fungování (a jeho zobecňování na všechno ostatní) hrozí v současném světě každému z nás....

IMPROVIZACE
A tohle je zase z jiného soudku..páč tady se jedná o překročení hranic našich speciálizací, teda aspoň v jejím nekomerčním podhoubí a nebo alespoň jejich neustálé zesměšňování, odkazování na absurditu a na limity snahy neustále zobecňovat naší jedinou realitu na reality těch ostatních. Co se týká Quebecu-města. Tak tu ofiálně na komerční bázi existují dvě velké improligy, univerzitní a ta co leží dva bloky od mého bytečku. Nemám informace o té dva bloky vzdálené, ale tipuju, že funguje na stejné bázi. A to:
Do ručky dostanete trepku projevení nevrlosti. Usednete do svého křesílka a sledujete improvizaci se různých vzájemně oddělených a vájemně spojených rolí:
1 kapely reagující na potřeby improvizátorů
2 komentátorů převlečených do oblečků jako má zdejší pedestr
3 drsných rozhočích, mezi nimiž se nachází jeden představující roli největšího drsňáka
2 týmu skládajích se z přibližně 6 lidí a jednoho trenéra

Načez v násedujících minutách sledují sled krátkých pasaží, ve kterém proti sobě bojují dva týmy, v přestávkách je komentují moderátoři, či se stanete obětí neúprosných tvrďáckých pohledů rozhodčích. Stává se, že i samotní diváci jsou součástí celého divadla, nu přinejmenším mají v ruce tu svou pidi trepku. Každá ze samotných improvizačních pasáží je omezená tím, že je určeno KDO (celý tým, pouze jeden hráč, dva..) JAK (komedie, drama...)KOLIK ČASU (1 minuta, 5 hodin..) a TÉMA (ponožky, láska v metru..).

Tohle je poouze popis obecně improligy. Hodmě tenhle popis do kotle quebecké reality a zjistíme, že součástí scény je powerpointová pojekce. Jednou z disciplín může tudíž být i komentování reklamního slotu projektovaného na plátně. Tuhle moderní libůstku většinou řídí moderátoři pomocí svých noťasů, které jsou také součástí scény. Další věcí je, že improliga vychází z místní lásky k hokeji. Rozhodčí jsou tudíž oblečeni jako ti hokejoví rozhodčí. Týmy mají své hokejové úbory. Scénu tvoří boxerský ring. Atd. Atd. A snad ani nejde o blahobyt jako ochotu zakladatelů téhle zběsilé frašky tehle blahobyt zapojit do místní kultury a nenechávat si ho jen pro sebe...nebo jen do kanceláří a do světa technologií.